pátek 24. března 2017

A co jinak Filiposi, jak žiješ?

Já vím, už jsem dlouho nic nenapsal. Chtěl bych sem dávat nový článek každý týden, ale zrovna to nějak nejde. Nevím, o čem psát. A když už vím, tak nevím, JAK o tom psát.

Pokusím se aspoň ve zkratce shrnout, co se poslední dobou děje v mém životě a co se mi honí hlavou.

Za měsíc mě čeká operace hrudníku. Už za měsíc! Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tak blízko k tomu, po čem tolik toužím. Těším se, až ta přebytečná část těla bude pryč. Až si přestanu stahovat prsa. Až budu moct v létě doma chodit jen v trenkách. Až si budu moct jít někam zaplavat. Až budu mít stokrát větší výběr v tom, co si vezmu na sebe.

Abych byl upřímný, té operace se i dost bojím. Respektive ne té operace, ale spíš jejího výsledku. Viděl jsem hodně fotek post-op hrudníků trans kluků. Některé se mi líbily, u některých jsem se zděsil. Může se stát, že budu mít místo plochého hrudníku prsa jedničky. Můžu mít každou bradavku na jiném místě nebo o některou z nich úplně přijít. Vůbec nevím, jak se mi budou hojit jizvy vzhledem k tomu, že mám cukrovku, při které je s hojením obecně problém.

Nebojím se bolesti ani pobytu v nemocnici. Klidně si tam poležím měsíc, jen když se ten hrudník povede.

A co jinak Filiposi, jak žiješ? Spíš nijak. Připadám si, jako kdybych byl v období hibernace. Nic se mi nechce, nikam se mi nechce. Kontakt s lidmi mě trochu vyčerpává. Jsem rád mezi dětmi, zato interakci s dospělými bych klidně vynechal.

Vypadá to, že budu dělat rozhovor o svém životě pro jeden "časopis pro ženy". Nemám potřebu zveřejňovat sám sebe více, než tady na blogu, ale osvěta je bohužel nutná, tak do toho půjdu. Snad by zase jednou mohl vzniknout článek bez těch demencí typu  narozen do špatného těla atd.

Připadám si sám a trápí mě to, zároveň ale chci být sám. Je to zvláštní rozpor. Mám kolem sebe milující rodinu, Terku, spoustu skvělých přátel. A stejně si mezi lidmi připadám jako někdo, kdo má s nimi tak málo společného a je úplně mimo.

Proto je mi tak dobře mezi dětmi. Ve školce pracuju s dvouleťáky a ti ještě neřeší gendery a podobné sračky. Mají mě rádi a je jim jedno, jak má vypadat a chovat se správný muž/správná žena. Kluci jezdí s kočárkem, holky si hrají s kladivem a naopak.

Možná, že až bude jednou naše společnost na této úrovni (ano, úrovni dvouleťáků), přestanu být tolik asociální.

Až dohibernuju, napíšu něco smysluplnějšího.

2 komentáře: