úterý 25. dubna 2017

Všechno je tak, jak má být

UF. Operace je za mnou. Všechny moje strachy byly zbytečné. Jak to vlastně celé probíhalo?

Den první
Vstávám v šest ráno, dávám poslední pusu Terce a přesouvám se autobusem do Jihlavy. Strach už nemám, cítím spíš úlevu a jsem plný očekávání. Cestou do nemocnice se samozřejmě ztratím a nenajdu trolejbusovou zastávku, ale nevadí, nakonec to nějak dojdu pěšky.
Ohlásím se na oddělení chirurgie. Sestra mi říká, ať si sednu do jídelny a počkám. V jídelně zevluje několik lidí v županech a sledují televizi. Za chvíli přijde jiná sestra a volá na mě: "paní Loski?" "PAN Loski." opravuju ji zachmuřeně. Pacienti přestávají sledovat svůj seriál a otáčí se po mně. Ach jo, to nám to pěkně začíná. Odebírám se na sesternu vyplnit nějaké papíry. Sestra se netváří moc nadšeně, ale už používá správný rod a to je hlavní. Pak mě doprovodí na pokoj č.6, kde se seznamuji se svým novým spolubydlícím S., trans klukem, který jde na tu samou operaci jako já. (Mimochodem, na pokoji č.7 je nějaká paní Brychtová, to mě fakt rozesmálo.)
Po půl hodině nás volají na oběd. Celý natěšený se hrnu do jídelny, kde zjistím, že jídlo přivezli všem, kromě mě. S rozčarováním se vracím na pokoj a obědvám rohlík, který jsem měl ještě z domova. Zbytek odpoledne se neskutečně vleče.
Při rozhovoru s anesteziologem se nic zajímavého nedozvím, zato ho neváhám požádat o podání veškerých dostupných drog, než se dostanu na sál.
Jediné rozptýlení nastane, když mě sanitářka odvádí do místnosti Očista pacientů, kde mi bude holit operační pole a podpaží. Hrozně se při tom stydím.
Večeřím suchý ztvrdlý chleba s ajdamem třicítkou a víc než nad operací přemýšlím nad tím, jak bych se pořádně najedl. Od půlnoci nejíst, nepít, nekouřit! Ach jo. Ještěže jsou k dispozici aspoň ta sedativa. Polykám prášek na spaní a během chvíle o sobě nevím.

Den druhý
Ráno mě vzbudí sestry, které nám přišly změřit životní funkce. Zvesela se posadím na posteli a švitořím na S.: "Brýráno, tak už dneska, hurá! Těšíš se? A jak ses vyspal?" S. mi stroze odpoví, že nic moc, jelikož jsem celou noc zvučně chrápal.
Důkladná sprcha, erární puntíkaté pyžamo a hurá přes celou nemocnici za mým chirurgem. V tom spěchu si zapomínám vzít župan, takže si na chodbách mezi lidmi v kabátech připadám v tom puntíkatém eráru jako největší debil. Chirurg mi fixou pokreslí hrudník a říká mi "Co by za to některé ženské daly, mít prsa jako vy..." Na to jen pokrčím rameny a jsem poslán zpátky na mé oddělení. Na sál prý půjdu až ve 14h. Polykám oxazepam a s myšlenkou na míchaná vajíčka se slaninou usínám na lůžku. Ne, fakt nemám strach, myslím jen na jídlo.
Ve 12h mě budí sestra a říká mi, ať si obléknu kompresní punčochy. "Teď? A proč? Já chci ještě spát..." "Jak jako proč? Jedete na sál, tak šup." A najednou mě někam vezou i s postelí. Cestou vnímám, jak se po mně okolochodící lidé otáčejí a připadám si hrozně důležitě.
V předoperační místnosti se svlékám donaha, lehám si zpátky do postele a na různé části těla mi přidělávají nějaké měřiče všeho možného a do žíly infuzi. Pod dekou si naposledy sahám na prsa. Zvláštní pocit. Pak mě skrz takové zvláštní okno převalí do jiné místnosti a na jinou postel a hle, jsem na sále. Slyším hrát rádio, nade mnou se sklání osoby v rouškách a pláštích a něco mi říkají. Dostávám masku na obličej a slyším "Tak dobrou noc..." Jsem klidný a naprosto odevzdaný.
Když se pak probudím, cítím se trochu zmateně, ale příjemně. Odvezou mě zpátky na pokoj, kde okamžitě nadšeně telefonuju některým příbuzným. Vůbec si nevzpomínám, co jsem jim říkal. Zbytek dne spokojeně prospím, nic mě nebolí. Dokonce už ani nemám hlad. Z těla mi vedou dva drény, které odvádějí krev. První čurání konám v posteli na mísu. Líbí se mi, jak mě sestry opečovávají, užívám si tu spoustu pozornosti. Musím ležet na zádech, ale jsem tak unavený a zfetovaný, že mi to ani moc nevadí. Ránu mám zalepenou, takže vůbec netuším, jak to teď celé vypadá.

Den třetí
Spadl mi obvaz a tak konečně vidím aspoň jednu polovinu svého nového hrudníku. Chce se mi skákat nadšením. Vypadá to přesně tak, jak jsem chtěl. Ta plochost mě fascinuje. Nejraději bych se tam díval pořád, ale bojím se, že to sestry zmerčí a zase mi ránu zalepí.
Cítím jakousi bolest, ale ne moc silnou. Jsem ještě pod vlivem opiátů. Nejvíc mě to bolí, když udělám nějaký pohyb rukama, respektive pažemi.
Převaz. Konečně to vidím celé pořádně. Všude samá modřina, spousta stehů, černé bradavky... ale to už k tomu patří. Hlavní je, že je vše tam, kde to má být, vše je symetrické a hlavně PLOCHÉ. Nádhera. Pak vyndavání drénů, to už byla menší nádhera, ale naštěstí to netrvalo dlouho.
K obědu konečně první teplé jídlo, za tu dobu, co jsem v nemocnici. Od této chvíle už mi nic nechybí. Zbytek dne proválím v posteli a pomocí mobilu a tabletu se všem chlubím svým hrdinstvím.

Den čtvrtý
Z předloktí mi vyndají kanylu. Ach jo, už žádný další fet do žíly. Je sobota a v nemocnici je nezvyklé ticho a klid. Ani sestry už mě nechodí opečovávat tolik, jako předchozí dva dny.
Nudu vyruší odpolední požární poplach. Těším se na evakuaci, konečně bude nějaké vzrůšo. Hrnu se k výtahům, ale sestra mé nadšení brzdí: "Tohle tady máme pořád. Nikam chodit nemusíte." Jdu aspoň čumákovat před oddělení, kde se mě nějaký cizí pacient ptá, jestli jsem vypátral zdroj ohně a přitom mi tyká (ale aspoň použil mužský rod). Nevím, jestli mám být nadšený, že mě bez váhání zařadil mezi muže nebo jestli mám být nasraný, že mě vidí jako teenagera.
Už se mi daří ležet na boku, ale stejně v noci nemůžu usnout. Abych jen nezíral tupě do stropu, pouštím si do sluchátek audioknihy. Poslouchám střídavě Deník Bridget Jonesové, Hochy od Bobří řeky a Nabíječe. Po této bizarní literární kombinaci nakonec usínám a zdají se mi děsivé noční můry.

Den pátý
Poprvé oblékám kompresní pooperační vestu. Stahuje mě víc než binder, připadám si dost znehybněn. Mám v ní ale menší bolesti, které se už pomalu začínají ozývat. Musím ji nosit aspoň měsíc, i na spaní.
Sestra mě váží, mám o tři kila míň. Moje prsa vážily tři kila nebo jsem i zhubnul po té nemocniční stravě?
Odpoledne mám návštěvu, tak mi den uteče rychleji.
V noci opět nespavost a noční můry. I přes to je ale nálada dobrá. Bilancuju svůj život a uvědomuju si, jak dlouho už jsem necítil takhle prostou radost – radost ze svého těla, a tak vůbec sám ze sebe.

Den šestý
Chirurg mi sundavá obvazy a oba se shodneme na tom, jaký jsem teď fešák. Dostávám propouštěcí papíry a hurá domů do Prahy.

Den sedmý
...tedy dnešek. Chtěl bych vám popsat, jak se po tom všem cítím, ale nevím, jestli to dokážu.

Takhle spokojený a vyrovnaný jsem nebyl už snad dvacet let. Najednou je všechno, jak má být. Najednou mám to, co jsem poslední dva roky intenzivně chtěl a myslel si, že se toho nedočkám. Pořád ještě mi to připadá jako sen.

Ten pocit, že už tam ty dvě debilní překážející věci nejsou.
Ten pocit, když se dívám nahý do zrcadla.
Ten pocit, že se sobě konečně líbím.
Ten pocit, když mi najednou sedí moje oblečení tak, jak má.
Ten pocit, že už za pár týdnů budu moct jít ven jenom v tričku, jako ostatní kluci.
Ten pocit, že se už dokážu někde svléknout do půl těla.
Ten pocit, že se mě konečně někdo bude moct dotknout na těch místech.
Ten pocit, že možná budu mít zase sexuální život.

Ten pocit, že tohle jsem doopravdy já.

5 komentářů: