sobota 13. května 2017

Post op

Už je to víc, než tři týdny, co jsem po operaci. Co je nového?

Nikdo a nic mě nestresuje. Prvních deset dní po operaci jsem byl v totální euforii. Ta postupně přešla do stavu jakéhosi absolutního klidu.

Nosím stahovací pooperační vestu, což je něco jako binder. Někdy si pod ní ze zvyku sáhnu, že si jako porovnám prsa, aby nebyly vidět, a pak mi dojde, že už tam vlastně žádné nejsou. 

Samozřejmě pořád zírám do zrcadla a obdivuju se.

Rány se hojí dobře. Modřiny a fleky po dezinfekci už zmizely a začíná to vypadat nějak k světu. Před pár dny mi vyndali stehy, během čehož i odpadla většina strupů, takže konečně vidím, jak vypadají samotné jizvy. Jsou hezky symetrické a tenké. U levého podpaží mám ještě takový malý přebytečný bochánek, který může být buď otok nebo zbytek prsní žlázy. Možná zmizí, možná ne. Kdyby ne, tak můžu jít ještě na reoperaci, která už se dělá jen v lokální anestezii.

Kupodivu mě to ani moc nebolí. Občas nějakou slabší bolest cítím, ale není to nic, co by se nedalo vydržet. V analgetikách už nefrčím, poslední jsem si vzal v nemocnici. Mezi námi děvčaty (a trans kluky), PMS mi připadá mnohem bolestivější, než hojení se po této operaci.

Ze začátku jsem nemohl skoro vůbec hýbat rukama a byl jsem značně nepohyblivý. Na místa, kam jsem dřív normálně dosáhl, jsem najednou musel lézt po přenosných schůdkách. Dojít vyvenčit psa před barák byl pro mě výkon, po kterém jsem musel aspoň hodinu odpočívat. Teď už krátké pochůzky zvládám lépe. Moje ruce se s každým dnem dokážou zvednout o něco víc. Takže vše je asi na dobré cestě.

Včera jsem byl navštívit kolegy/ně a děti ze školky. Dvouleťáci se trochu styděli, starší děti mě přivítaly moc hezky. V jednu chvíli mi trochu zatrnulo, když se malý František dlouze zadíval směrem na můj hrudník a chystal se něco říct. Bude nějak komentovat tu změnu? Nakonec z něj vypadlo jen "Filipe, máš hezký tričko."

Ano Františku. Nastal čas triček.

1 komentář: