středa 5. července 2017

Nahoru dolů

Vítejte v období bezčasí. Neděje se nic významného. A zároveň se toho děje tolik.

Skončil jsem ve staré práci a za pár dní nastupuju do nové. Těším se. Vypadá to, že se dostanu mezi lidi, kteří jsou moje krevní skupina. Mám samozřejmě i obavy, jestli ty začátky nebudou pro mě moc chaotické a jak zvládnu být ve společnosti tolika nových lidí. Introvert ve mně je ve stavu pohotovosti.

Nedávno jsem měl setkání se svými budoucími kolegy a kolegyněmi. Byla na něm tak příjemná atmosféra, že jsem to neplánovaně využil ke svému coming outu. A jak jsem čekal, nikdo v tom neviděl žádnou senzaci.

Ne, že bych nutně potřeboval, aby noví lidé kolem mě věděli, že jsem trans. Spíš mi šlo o to, že ta informace se k nim stejně jednou nějak dostane a že je pro mě příjemnější, když to vědí ode mě, než z nějakých drbů.

Taky jsem si myslel, kdovíjak skvěle už nejsem zahojený po operaci, tak jsem si udělal jeden delší výlet na koloběžce. Pár dní po něm se dostavily bolesti, které mě donutily dát se znovu do klidového režimu. Předpokládal jsem, že dva měsíce po operaci už budu normálně fungovat a ono ne. Už mi hrozně chybí pohyb. Chodím aspoň každý den na dlouhé procházky, to je momentálně jediný "sport", který mi mé tělo dovolí.

Myslel jsem si, že touhle dobou už nebudu kouřit. Že s tím ze dne na den seknu. No, ukázalo se, že jsem se poněkud přecenil a že cesta k nekouření bude trochu delší. Ale nevzdávám se a po malých krocích se k tomu snad blížím.

V minulém příspěvku jsem vás lákal na live rozhovor se mnou v Rozhlase, který nakonec neproběhnul. Omlouvám se všem, kteří kvůli tomu nespali a poslouchali. Na poslední chvíli se celá akce přeorganizovala kvůli několika nedorozuměním. Řeší se ale nový termín a snad ten rozhovor ještě proběhne.

Jinak je teď všechno takové nahoru dolů. Chvíli pocit, jak se vše daří a najednou bum a všechno je zase špatně. A pak zase přijde něco nového krásného a do toho zase propad. Byl jsem přesvědčený, že až budu mít po operaci, že bude všechno růžové a prosvícené sluncem. Nějakou dobu to tak bylo, a pak jsem si na tu novou realitu zvyknul a přišly zase jiné starosti. Asi to tak má být. Ale neříkám, že mi nechybí ty dny, kdy jsem měl pocit, že už se nemůže nic posrat.

Kdybych to měl nějak shrnout, tímto příspěvkem se vlastně snažím říct, že už je všech těch změn na mě moc a že bych si přál, aby byl zase chvíli klid. Že chvílema melu z posledního.

Žádné komentáře:

Okomentovat