neděle 3. září 2017

Deprese je nemoc, ne ostuda

Září není jen tak nějaký měsíc. Je to měsíc, v kterém nejde necítit ty změny. Lidi zase víc spěchají. Tramvaje jsou plné studentů a studentek. Ráno už bývá zima, která dává tušit přicházející podzim. Bezstarostnost léta je pryč. Nastává čas podzimní melancholie, která může někdy sklouznout do depky, a ta zase do regulérní deprese.

Pro mě osobně je září dost emoční měsíc. Připomíná mi moje první lásky, teda spíš konce těch lásek. A moje první zkušenosti s depresí a úzkostnými stavy.

Září 2003. Identifikuju se jako cis het holka. Mám cca dva roky přítele, je mi sedmnáct let. Taky mám kamarádku/spolužačku, s kterou trávím spoustu času. Koketujeme spolu a hrajeme si na to, že spolu "chodíme" a baví nás, jak to lidi pobuřuje. Poslední prázdninový den se spolu poprvé opijeme. Pak se válíme na chodníku na nábřeží, líbáme se a vyznáváme si lásku. Nikdy mi nebylo líp. Vím, že ji miluju, vlastně to vím už půl roku, ale až teď se odvážím to dát najevo. I sám před sebou. Usínáme v objetí a já se těším se na další zítřky. Přítele už nechci ani vidět, myslím jen na ni.

Den poté mě pošle do prdele. Respektive mi řekne, že už na mě nemá čas, protože má doma hodně práce. A taky proto, že je teď moc šťastná se svým klukem a chce s ním trávit víc času.

Já si během těchto dnů uvědomuju, že asi nejsem úplně hetero, že ji miluju a že musím ukončit vztah se svým chlapcem. Celý podzim propadám depresím z nešťastné lásky i sám ze sebe. Chci být normální, ne zamilovaný do holky. Začínám ale koukat i po jiných holkách a tuším, že to není jen pubertální rozmar.

Toužím seznámit se s jinýma holkama, které to mají stejně, ale bojím se, aby moje okolí nic nezjistilo, tak se v tom raději plácám sám. Občas chodím se svou hetero kamarádkou do lesbího baru a bavíme se tam o tom, jak je to skvělé místo, kde nás neotravují chlapi. Ve skutečnosti ji tam ale tahám proto, že doufám, že mě tam někdo sbalí.

Červen 2004. Jedu na měsíc do lázní, kde se seznamuju s chlapcem P. Je vysoký, urostlý, má husté kudrnaté vlasy... úplný řecký bůh. Zamilujeme se do sebe a já mám radost, že mám spřízněnou duši a ještě k tomu takhle krásnou. A že jsem normální, když mám kluka.

Prožijeme spolu skvělý rok, ale v září se rozcházíme. Zase to září. Ačkoli jsem rozchod inicioval já, došlo mi pak, jak moc ho mám rád a že ho chci zpátky. Bez šance. Hroutím se. Začínám chodit na vysokou školu, kde se občas potkáváme, protože jsme na stejném oboru. Bolí to, vidět ho, jak je spokojený i beze mě. Zažívám stavy, s kterými si nevím rady. Řeším to experimenty se sebepoškozováním a načerno sehnaným diazepamem. Jeden večer je mi tak hrozně, že spolykám x prášků, jdu spát a doufám, že se už neprobudím. Ráno se naštěstí probudím a uvědomím si, že takhle to dál nejde. Diazepamy letí do koše a já jdu poprvé v životě na psychiatrii a nechávám si napsat léky proti úzkostem.

Co bylo dál? Psychiatrička mi docela pomohla se stabilizovat, abych mohl dál fungovat a chodit do školy a do práce. A abych si přestal ubližovat, aspoň na nějakou dobu. Bohžel jsem tenkrát odmítl chodit na psychoterapii, protože jsem si s nikým nechtěl povídat o věcech, které mě trápí. Styděl jsem se o těch věcech mluvit. Myslel jsem si, že je to moje slabost, že nedokážu držet své emoce na uzdě. Že jsem jen ubožák, který se málo snaží a nestojí za nic.

A právě proto píšu tento článek. Každému z nás se může někdy stát, že nevíme kudy dál a že děláme blbosti. Není to nutně naše chyba, není to ničí chyba. Prostě to tak je a není třeba hledat viníka. Deprese je nemoc, kterou si fakt nevybíráme.

Od té doby, co se pohybuju v Transparentu, jsem potkal mnoho trans lidí, kteří nevěděli, co se sebou a hledali řešení v alkoholu, sebepoškozování nebo sebevraždě. Chápu je a zároveň bych jim všem chtěl vzkázat, že na to nejsou sami a že mnoho věcí má řešení, i když to tak v danou chvíli úplně nevypadá. Jen je třeba odhodit strach a o tu pomoc si říct.

A taky bych chtěl vzkázat všem ostatním lidem, že mít depresi nebo jakýkoli jiný psychický problém, není ostuda. Je to možná svým způsobem tabu, ale když o tom budeme mluvit a nebudeme se za za to stydět, společnost to postupně pochopí a přijme. Je to svým způsobem taky coming out. A co si budeme povídat, coming out většinou přináší velkou úlevu, konec přestírání něčeho, co není. 

Nebojme se outovat a říkat okolí, jací jsme. Jsme tím, kým jsme a je to tak v pořádku.

1 komentář: